Skutečně se na svět kolem sebe díváme našima očima? Vidíme, co se odehrává skutečně? Není to jen iluze? Nemůže, to být naučený pohled, že žlutá je žlutou, protože nám to někdo řekl? Je to jen metaforou pro mnohem větší události, které se dějí, a hlavně také pro každého z nás, protože jsme toho součástí. Píši o tom záměrně, protože ze všech stran slyším: Co se to děje? Proč se cítím jinak? Proč už nemohu jíst pečivo, které mi dříve chutnalo? Proč už si nerozumím s letitými přáteli? Je to přirozený vývoj anebo žijeme v zajetých kolejích, které míří do nikam a přesto je nechceme opustit?
Vše se mění, velmi rychle a je to potřebné. Jak jinak žít život ve své pravdě? Jak si třeba uvědomit, že jsme obyvatelé této nádherné planety Země, na které všichni žijeme, a která nám dává vše nezbytné proto, abychom tady mohli být? Bez Země bychom tady nebyli, ač Země by bez nás existovat mohla. Ale to je na jiný článek :).
Někteří z nás cítí, že jsme se dostali do bodu, který by nemusel vést k lepšímu životu, přesto je zlomový. Jsou tady i tací, kteří říkají, že nějak bylo a nějak bude. A chceme tak dál žít? Co když už nemůžeme pokračovat v zastaralém, přežitém, nevyrovnaném a spícím životním stylu? Co když je potřebné nebo dokonce naléhavé podívat se našima očima na sebe i na svět, který obýváme? Bez iluzí, bez pozlátek…
Nemusí to být pohled snadný. Vždy, když se hroutí staré, potřebujeme se zhluboka nadechnou (i několikrát) a když zjistíme, že žlutá není žlutou… Ale, že ji někdo jen tak pojmenoval, protože vše potřebuje mít nějaký název, být ve škatulkách… Málokdy se tomu zasmějeme a třeba si řekneme, tak znovu a lépe :), můžeme se naučit něco nového, opravdového a mnohem lepšího.